Jsem fyzioterapeutka.

Už přes třicet let pracuju s lidským tělem.

A nepřestává mě fascinovat. Jsem ve fázi, kdy pomáhám lidem od mnoha bolestí. A nejen těla, ale i duše. Proto se cítím být i “čarodkou” Chodí za mnou pacienti a klienti s nejrůznějšími problémy, a já si pracuju, jak umím. Něco z fyzioterapie, něco intuitivně, něco přes psychiku.

Pracuju s ohromnou radostí bez diktátu pojišťoven. Umím pomoci lidem od bolesti, a to trvale. Občas mám pocit, že jsem jedna z mála, která podává lidem informace o jejich zdravotním stavu, když vůbec nerozumí, co se s nimi děje, a jak z toho ven.

Dnes žiju život plný pomoci lidem s jejich bolestmi a utrpením, a jsem přešťastná, když mi dají důvěru, naslouchají a pracují na sobě.

Nebylo tomu tak ale vždycky. Pracovala jsem v nemocnici, kde se jaksi nenosí mít svůj vlastní názor. Tam se musí poslouchat a pracovat podle pokynů nadřízených. Alespoň za mě to tak bylo. Práce mě sice moc bavila, ale ten systém kolem mě ubíjel.

A navíc jsem tušila souvislosti s prací, zaměstnání, rodinou pacienta. Ale na tohle nebyl čas už vůbec. Šlapat brázdu a hotovo. To mě fakt nebavilo, chtěla jsem změnu.

Před třiceti lety jsem měla pocit, že být rehabilitační pracovnicí (jak jsme se tehdy nazývaly), je jen ta práce, že přijdu v 6:30 do práce, letím na lůžkové oddělení, cvičím s pacienty, učím je chodit a pohybovat se s berlemi, a odpoledne zase utíkám pryč. Žádná péče o psychický stav, žádné dlouhé povídání, rady jen tak, aby byl schopen odejít po operaci už konečně domů. Na ambulanci to bylo o něco lepší, ale 15-20 minut na jednoho pacienta? Hrůza.

Takhle se to tenkrát dělalo, a takto se dělá , bohužel, i dnes. A tak jsem zatoužila po změně. To byl pravěk rok 1995.

A změna přišla s mým odhodláním odejít z prestižního pracoviště a osamostatnit se. Stát na vlastních nohách.
Mít na pacienta tolik času, kolik chci já, věnovat se mu po mnoha stránkách, vyslechnout ho. Sledovat jeho život, vědět, jak žije, jak pracuje, v jaké situaci se právě nachází. Protože tohle všechno zcela zásadně rozhoduje, jak se cítíme. Jaké máme držení těla, jaký máme výraz ve tváři, kde nás bolí a kde loupe. A vždy je tady jedno téma – nedostatek informací o těle. Proč se mi děje toto a proč zase tohle?

Prošla jsem postupně mnoha kurzy a semináři. Jeden z prvních byl pan Karel Hadek se svou úžasnou aromaterapií, kurz numerologie, obličejové diagnostiky, školy výživy, kurz Reiki, metody Cesty podle Brandon Bays, Tradiční čínskou medicínu, základy Ayurvédy, hodně kurzů kolem lymfodrenáží a terapií lymfatického systému a další.

To byly moje AHA momenty, že všechno je tak nějak ještě jinak, než že někoho bolí loket, tak mu ho pojďme léčit.

Začala jsem koukat na lidi jinýma očima, učila je pracovat s tělem, s emocemi. Učila jsem se i spoustu dalších manuálních technik, vrátila se k masírování, protože dotek je léčivý, ať chcete nebo ne. A učila i toto. No a ono to prostě začalo fungovat. Dodnes se setkávám se svými bývalými pacienti, dodnes dostávám báječnou zpětnou vazbu.

Všechno se dá léčit. Jakýkoliv stav se dá vyléčit.

A tak to posílám dál! Protože naučit vás, jak se o sebe starat, když vás trápí třeba bolest krční páteře a na obstřiky už chodit nechcete….když vás loupe v kříži a občas vás to i vyřadí ze života na pár týdnů. Já dnes učím spousty pacientů i studentů, jak se dostat do formy, jak žít život bez bolesti. V radosti a ve zdraví.